O tom, že tvorba metalových kapel nachází oblibu v nejrůznějších světových mýtech a legendách, není žádných pochyb. Nejstarší civilizací, ze které dnes heavy žánry čerpají podněty pro svou lyriku, je starověká Mezopotámie - úrodná země Předního Východu, ležící mezi dvěma velkými řekami Eufratem a Tigridem, rozdělená na severní Asýrii a jižní Babylónii (s dvěma většími regiony Sumerem a Akkadem). Mýty a legendy starověké Mezopotámie tvoří mimořádně obsáhlý soubor a po pravdě řečeno, není lehké se v něm vyznat. Pokud ale máte chuť nechat se na chvíli inspirovat pěticí jmen metalových kapel a přitom se dozvědět několik zajímavých informací o nejznámějších postavách mezopotámských mýtů a legend, „zaposlouchejte“ se do těchto meziříčních ozvěn...

ABSU (www.geocities.com/SunsetStrip/Pit/2885/absu) V mezopotámských náboženských představách byla Absú (sumersky Abzu) jedinečná podzemní říše, za jejíž ekvivalent by v západním myšlení mohlo být považováno tzv. předpeklí. Samotné podsvětí - země bez návratu, domov zemřelých lidí, bohů a démonů, tento neútulný a temný svět věčného soužení, se totiž nacházel ještě níže pod územím Absú. Vzhledem k tomu, že v jisté době bylo nezbytnou podmínkou ke vstupu do této pusté a neplodné krajiny překročení řeky, postupně se jméno Absú ztotožnilo s řekou mrtvých. Jinak ovšem Absú jako říše představuje sladkovodní oceán – jakýsi nekonečný rezervoár pitné vody pro všechny prameny, potoky, řeky a jezera světa. Mimo tento koncept je možné se s ním setkat ještě v jiných souvislostech – podle babylónského Eposu o stvoření bylo Absú jméno vůbec prvního tvora na světě. O jeho partnerce Tiámat i o tom, jak byl Absú zabit, bude ještě řeč, stejně tak i o mocném Mardukovi, mezi jehož mnohé vznešené tituly patřilo i označení „prvorozený syn Absú“.

TIAMAT (www.churchoftiamat.com) Zatímco Absú byl ztělesněním světového sladkovodního oceánu, jeho družka Tiámat byla personifikací prapůvodního oceánu slaného. Absú a Tiámat byli považováni za muže a ženu a tak nebylo divu, že spolu zplodili několik generací bohů. Celoživotní stvořitelské dílo však Absúa unavilo a odebral se proto na odpočinek. Nezvedení božští potomci mu však nechtěli dopřát oddechu a tak jim starý Absú hrozil záhubou. Nakonec však byl sám zabit jedním z bohů, které stvořil. Slaná Tiámat se za ztrátu své sladké polovičky rozhodla krutě pomstít a za tímto účelem stvořila jedenáct nestvůr, skupinu netvorů, která jí měla pomoci v její odvetě. Avšak ani s pomocí ohnivého draka, rohatého hada a několika dalších ohavných příšer se Tiámatě odplata nezdařila a nakonec byla brutálně zabita nikým menším, než bohem Mardukem. Legendy říkají, že jí rozsekl lebku svým žezlem, když přitom stál na jejích „dolních částech“, její tělo pak rozlomil na dva kusy – jeden použil pro nebesa, druhý k vytvoření země, z jejích prsou vznikly hory, ze slin se utvořily mraky a z Tiámatiných očí vytékaly řeky Eufrat a Tigris...

MARDUK (www.marduk.nu) Toto akkadské jméno je pravděpodobně zkomoleninou nebo zkratkou sumerského Amar-Utuk, což v překladu znamená „mladý býček (ve smyslu potomek) slunečního boha“ a naznačuje urozený a významný astrální původ. Obliba kultu Marduka, jednoho z nejdůležitějších národních bohů, úzce souvisí se vzestupem Babylónu z městského státu na hlavní město říše. Zakrátko byl patron města Babylónu považován za krále všech bohů a vzhledem k takovému postavení je obtížné přesně rozeznat jednotlivé Mardukovy vlastnosti a role. Jisté je, že byl uctíván jako bůh moudrosti a zaklínání, hubitel zla a léčitel, jako vegetační bůh i určovatel lidských osudů. S hlavou ozdobenou vysokou válcovou korunou, dlouhými vousy a zahalený do pláště posetého hvězdami zřetelně připomíná západní prototyp černokněžníků či mágů. V rukách často drží žezlo nebo z titulu své (byť jen druhotné) bojovnické role zbraň – harpunu, luk nebo šíp. A konečně Mardukovým emblémovým zvířetem byl ohnivý drak, obludné monstrum s hadí hlavou, vyplazeným jazykem, šupinatým tělem s nohama orlíma a lvíma, symbol vítězství boha Marduka nad Tiámat a jejími netvory.

BABYLON WHORES (www.deggael.com) O babylónských nevěstkách se velmi často hovoří v souvislosti s náboženskou činností. Už Hérodotos, nejstarší z historiků, popisoval, že se v Babylónu musela každá žena alespoň jedenkrát za život změnit v prodejnou děvku. Znamenalo to sedět v chrámu bohyně Ištar a čekat, dokud ji muž nehodí do klína peníze jako cenu za její tělesné dary - souloží s cizím mužem tak žena splnila svou úlohu vůči mocné bohyni Ištar. O tom, jak to tehdy ve skutečnosti bylo s chrámovou a světskou prostitucí, není dodnes jasno ani mezi odborníky - pravděpodobně patřila k božskému řádu světa stejně tak samozřejmě jako například zrození a smrt a jasná je pouze existence rituálního sexu v rámci tzv. posvátných sňatků. Šlo o sexuální praktiky veřejného rázu, jejichž magicko-symbolický charakter byl zřejmý. Cílem takových nevázaných veřejných slavností bylo nejen zajištění plodnosti všeho obyvatelstva - protože čím více hlav, tím větší šance na přežití a prosperitu starověkého státu – ale měla každoročně zajistit i rozhojnění hospodářských zvířat a rostlin. A jen tak mimochodem: zajímavým pozůstatkem starověkých posvátných sňatků v českém prostředí jsou například svatojánské slavnosti spojené s bujarým dováděním dorostenců, jejichž noční sexuální skotačení u ohňů a vody (dvou tvořivých elementů) mělo rovněž přivolávat úrodu a dostatek.

GATES OF ISHTAR (www.solace.mh.se/~jsf/ishtar.old) Ochrannou bohyní prostitutek, nejen babylónských, byla Ištar (sumersky Inanna). Role bohyně sexuální lásky (tedy nikoli lásky mateřské nebo manželské) však zdaleka nebyla v mezopotámské mytologii jedinou její úlohou. Ištar byla také bohyně-bojovnice, krutá, násilná a prahnoucí po moci světské i nebeské. Kvůli touze rozšířit svůj vliv se dokonce odhodlala sestoupit do temného podsvětí, kde musela projít sedmi „pekelnými“ branami, což byl úkol nelehký i pro tak velkou bohyni. Ištar, silná jako lev, bývala zobrazována jako okřídlená válečnice v plné zbroji a nebo naopak jako nahá žena, vyzývavě oděná jen do rohaté čapky (kravské rohy představují výrazný sexuální symbol). Sexuální nestálost bohyně Ištar úzce souvisí také s její další funkcí – planetou Venuší v podobě Jitřenky a Večernice. Snad proto se také hvězda, případně hvězda vepsaná do kruhu, stala jejím nejužívanějším symbolem. S Ištar-Inannou byla také ztotožněna syrská bohyně Astarté (příp. Aštarté), která sice územně už do Mezopotámie nepatří, ale je důkazem Ištařiny moci a vlivu. Podobně jako ona, je i Astarté mladá krásná bohyně se zdůrazněnými ženskými rysy, jejímž emblémovým zvířetem byla samozřejmě kráva a v některých místech také lvice. Ištařina cesta za mocí ale neskončila ani v Sýrii. Také egyptská bohyně Eset, později řecky zvaná Ísis, je Ištaře více než podobná. Vyobrazení Eset s kulatým trůnem na hlavě opět upomíná na výbojnost a mocichtivost akkadské Ištar a plodivý motiv kravských rohů, případně celé hlavy, se už jen opakuje. Esetin-Ísidin kult přežil nejen do doby římské, kdy byl pro svou nemravnost přísně zakázán, ale dokonce pronikl, byť notně změněn, i do křesťanství. Z děvky se stala Panna Marie – Ísis jako „bohorodička“ stojící s dítětem v náručí, je jasným předobrazem Marie, matky Ježíšovy a je dost dobře možné, že Panna Marie Lurdská si svůj modrý plášť posetý hvězdami vypůjčila právě od Ísidy.

Bez ohledu na to, jakému metalu dáváte přednost a jaké příběhy stojí v pozadí vzniku zde jmenovaných kapel – pokud vás toto krátké nahlédnutí do mezopotámské mytologie zaujalo, nahlédněte třeba do některé z následujících knih a nechte se alespoň na chvíli okouzlit dalšími postavami mýtů a legend z kolébky civilizace...

J.Black, A.Green: Bohové, démoni a symboly starověké Mezopotámie. Praha 1999
Kol. autorů: Encyklopedie starověkého Předního Východu. Praha 1999
S.N.Kramer: Historie začíná v Sumeru. Praha 1965